Podvody s finančními instrumenty I.

15. 10. 2003

Seriál týdeníku Ekonom o finančních podvodech. Najdete zde vše, co potřebujete vědět o stále rafinovanějších léčkách, které na lačné investory kladou podvodníci.

Podvody s finančními instrumenty (PFI)

Seriál týdeníku Ekonom o finančních podvodech. Najdete zde vše, co potřebujete vědět o stále rafinovanějších léčkách, které na lačné investory kladou podvodníci.

(V příštím díle se můžete těšit na: Model podvodů s finančními instrumenty)

Při podvodech s finančními instrumenty (PFI) se údajně obchoduje s finančními nebo bankovními instrumenty (nulová hodnota - nic) za účelem vygenerování vysokých zisků (nenulová hodnota - něco) bez jakéhokoliv rizika (za nic). Tyto finanční instrumenty se objevují v nejrůznějších podobách a napodobují dokumenty, jež se v podnikatelském světě běžně používají, jako například akreditivy, stand-by akreditivy, záruky, vkladové certifikáty, obligace atd. Oběť podvodu má podlehnout dojmu, že se účastní skutečné finanční transakce.

Oddělení pro hospodářskou kriminalitu při ICC nasbíralo za uplynulé dva roky velké množství informací z různých zdrojů, které poukazují na to, že roste využívání podvodů s finančními instrumenty k praní špinavých peněz a generování bohatství pro uzavřenou skupinu lidí tvořenou zločinci, aktivisty a teroristy. Internet propůjčuje podvodům dojem důvěryhodnosti a velkou měrou přispěl k jejich rozšíření.

Historie podvodů s finančními instrumenty zná mnoho postav a postaviček včetně následujících dvou, jež položily základy podvodů s finančními instrumenty.

Gregor I, alias Cazique z Poyais, alias Gregor Mac Gregor,

Gregor I, alias Cazique z Poyais, alias Gregor Mac Gregor, jeden z nejoriginálnějších a nejstylovějších obchodníků, jaké historie zná, se narodil ve skotském Edinburghu. Vstoupil do armády Velké Británie a později odcestoval do Venezuely, kde se zapojil do bojů o nezávislost. Za mimořádnou statečnost byl povýšen na generála. V roce 1817 se nepohodl s ostatními důstojníky a poté, co stál v čele neúspěšných tažení proti Španělům na Floridě, v Panamě a Kolumbii, se přesunul na nehostinné karibské pobřeží Hondurasu. Zde díky koncesi od krále Mosquitos, Jiřího Frederika, získal velké množství půdy.

Pod jménem Gregor I, Cazique z Poyais (Poyais je název, který dal získanému území), odplul do Anglie, kde se stal známou figurkou ve světě politiků, obchodníků a finančníků. V londýnské City založil Poyaiský štáb a prodával akr půdy po čtyřech šilincích lidem, kteří se naivně těšili na život kolonistů a kteří naletěli dobře připravené PR kampani. Reklamní letáky toto místo opěvovaly jako "rajskou zahradu", kde chudí mohou zbohatnout při vynaložení minimálního úsilí. Byl vytvořen fiktivní šlechtický řád a fiktivní armáda, do níž mohli narukovat mladí muži.

(Pro ty, kdo znají dnešní moderní podvody v kyberprostoru, není bez zajímavosti nápadná podoba s Dominiem Melchizedek, www.melchizedek.com, pro další informace viz Zvláštní zprávu ICC nazvanou Cybercrime, Risk and Response, An Executive Review a další případy fiktivních elektronických zemí.)

V roce 1823 vypluly do Poyais dvě lodě, na jejichž palubě bylo 200 mužů, žen a dětí, z nichž mnozí si nakoupili půdu. Jeden z pasažérů vstupoval na loď jako manažer neexistující Poyaiské banky a mnoho imigrantů si s sebou vezlo poyaiské bankovky, údajné oficiální platidlo.

Zatímco loď plula do Hondurasu, Mac Gregor v londýnské City získal za účelem získaní financí pro rozvoj nové kolonie úvěr na 200 tisíc liber, za který ručila Republika Poyais. Výnosy z prodeje půdy měly sloužit k vytvoření fondu na zajištění dluhové služby. Ale investoři nechtěli akceptovat své závazky, a tak v roce 1823, ve snaze obnovit jejich zájem a zvýšit výnosy, Mac Gregor oznámil, že kvůli zvýšené poptávce se cena kvalitní půdy zvyšuje na 4 šilinky a 8 pencí za akr. V dubnu cena vyšplhala na 5 šilinků a Mac Gregor požádal investory o další úvěr. Poyaiské obligace, spravované firmou Perring & Co, kterou vedl bývalý starosta Londýna, se prodávaly dobře.

Finanční klima hrálo Mac Gregorovi do karet. V Evropě vládl mír a zahraniční cenné papíry s vysokým výnosem se tudíž zdály obzvlášť výhodné, zejména cenné papíry pocházející ze zemí Latinské Ameriky, kde boje o nezávislost vzbuzovaly sympatie Angličanů.

Mac Gregor byl marketingovým géniem své doby. Certifikáty o úvěru z roku 1823 byly skvěle vyvedeny, s nadprůměrným designem, barevností a rytinami a grafickými prvky. Přestože poptávka byla nižší, než se očekávalo, přinesl Mac Gregorovi tento podvod 160 tisíc liber. Brzy se do Londýna dostaly zprávy od osadníků z Poyais. Mluvily o tom, že St. Joseph, údajné hlavní město, je ve skutečnosti zchátralou vesnicí, ze slibovaných pozemků s úrodnou půdou se vyklubaly močály, z přátelských domorodců divoši, kteří odmítají směňovat oficiální bankovky země Poyais za jídlo. Osadníci začali podléhat nemocem a umírat. Do Anglie se jich nakonec vrátilo jen 50.

Mac Gregora to nezastrašilo. Utekl do Paříže, kde prodal 480 tisíc akrů poyaiské půdy francouzské kolonizační společnosti. V roce 1826 si za své aktivity odseděl deset měsíců ve vězení, ale předtím ještě stihl od jisté anglické společnosti získat úvěr ve výši 300 tisíc liber na konsolidaci existujících úvěrů a financování těžby ve zlatých dolech v Poyais. Je to k nevíře, ale tento úvěr přilákal ještě víc naivních investorů.

V roce 1827 byl podvod se zemí Poyais odhalen, což však Mac Gregorovi nezabránilo v tom, aby ve stejném roce nevydal akcie znějící na Republiku Poyais s výnosem tři procenta ročně v celkové hodnotě 800 tisíc liber se splatností 30 let, pravděpodobně s cílem usnadnit prodej svých "aktiv" jiné skupině spekulantů. Navíc mezi léty 1830 a 1834 nabídl další úvěr a prodal další pozemkové certifikáty.

Mac Gregor nebyl nikdy v Anglii postaven před soud zejména proto, že do svých podvodů zatáhl lidi z vysokých míst. Nakonec dospěl k rozhodnutí, že akce Poyais se už nevyplácí, a v roce 1839 zažádal venezuelskou vládu, aby se mohl vrátit na své původní místo do armády. Za mimořádné zásluhy během válek o nezávislost mu bylo uděleno venezuelské občanství a byl potvrzen ve funkci generála. Zemřel v roce 1845 a byl pohřben v katedrále se všemi náležitými vojenskými poctami.

Většina vyšetřovatelů zabývajících se finanční kriminalitou odhalí v Mac Gregorových aktivitách mnoho podobností se současnými případy.

Charles Ponzi, 1882-1949

Charlesi Ponzimu se povedlo něco zcela výjimečného, co se kromě něj podařilo jen hrstce zločinců - podvod, který vymyslel, dodnes nese jeho jméno a je mezi "následovníky" znám jako "Ponziho systém".

Ponzi zorganizoval finanční podvod, při kterém v roce 1920 obral 10 tisíc bostonských investorů o 9,5 milionu dolarů. Ale samotný typ podvodu, známý dnes jako "Ponziho systém", při němž starší investoři jsou vypláceni penězi nových investorů, Ponzi ve skutečnosti nevynalezl. Tímto způsobem podvodníci manipulovali s lidskou důvěřivostí již desítky, možná stovky let předtím.

Ponzi však svůj podvod provedl v tak velkém měřítku, takovým stylem a za pozornosti celého světa, státních orgánů i médií, že si vysloužil místo ve zločinecké síni slávy. Stal se slavnou osobností, což mu pomohlo nalákat do léčky ještě víc lidí.

Je dost dobře možné, že dvacetiletý Ponzi byl podvodníkem už v době, kdy v roce 1903 odplul z Itálie do Ameriky. O jeho předchozím životě se téměř nic neví. Na novém kontinentu byl zapojen do podvodů od americké Providence až po kanadský Montreal a nakonec skončil ve vězení. Ale nevzdával se, jeho ctižádost podporovalo přesvědčení, že je předurčen k bohatství. Jediné, co scházelo, byl ten správný nápad. Tím se ukázaly být známky - konkrétně jistý typ zahraničních známek s názvem Mezinárodní poštovní kupony. Díra v zákoně umožňovala, že se tyto známky daly koupit v zahraničí za jednu či dvě pence a ve Spojených státech je vykupovali za 6 centů. Teoreticky se tak dalo přijít k obrovských ziskům, jestliže jste nakoupili dostatečné množství známek. Prakticky však Ponzimu případ se známkami pouze posloužil jako krycí manévr. Zněl dost pravdivě a přesvědčivě na to, aby mu stejně jako v případě Mac Gregora pomohl nalákat naivní a důvěřivé oběti.

Ponzi si otevřel vlastní pobočku a založil firmu s názvem Společnost pro obchodování s cennými papíry - název měl v potenciálních investorech budit důvěru. V prosinci 1919 přišel s následující nabídkou: Investoři, kteří investují do naší společnosti, získají do 45 dnů 50 procent svého vkladu, do 90 dnů plných 100 procent.

V té době banky vyplácely pětiprocentní roční úrok. Ze začátku šly obchody pomalu, ale Ponzi měl dar výřečnosti a dokázal lidem říkat přesně to, co chtěli slyšet. Jestliže byli skeptičtí, dokázal do nejmenších podrobností vylíčit případ se známkami a uklidnit jejich obavy. Postupně už Ponzi nemusel prodávání obstarávat sám, úkolu se ujali samotní investoři, kteří do systému zapojili své známé, příbuzné i kolegy z práce. Když lidé skutečně chtěli po 45 dnech své peníze zpátky, Ponzi jim s radostí vyhověl, v té době už totiž zinkasoval dost peněz. Většina lidí se však s vidinou ještě větších zisků rozhodla opakovaně investovat na dalších 45 dnů.

Na jaře 1920 byl z Ponziho bohatý muž a dopřával si všeho luxusu, který bohatství přináší, včetně nákladného vozu se šoférem. Z Itálie do USA přestěhoval svou matku a v Lexingtonu koupil manželce Rose obrovský dům. Pořád mu ještě zbyl dostatek peněz na utrácení. V květnu 1920 vybral od investorů 442 tisíc dolarů, jak se uvádí v knize Donalda Dunna Ponzi: Švindléř z Bostonu. V létě už Ponzi inkasoval 225 tisíc dolarů denně.

Status celebrity byl pro Ponziho trestem i požehnáním - díky bohatství se stal slavným a začali si ho všímat novináři. Snažili se zjistit víc informací o člověku, který, jako legendární král Midas, měl schopnost proměnit ve zlato, čeho se jen dotknul. Sláva přilákala další investory, ale spolu s tím také vzbudila pozornost státu a investigativních reportérů.

Deník Boston Post vycítil nějakou nekalost a začal o Ponzim uveřejňovat skeptické články. Reportéři chtěli vědět, jak dokáže vyplatit ony horentní částky. V rozhovoru s Clarencem Barronem, zakladatelem finančního vydavatelského domu Barron's, Barron celý Ponziho systém prohlásil za podvod. Informoval se na bostonském poštovním úřadu a zjistil, že ve skutečnosti se téměř žádné Mezinárodní poštovní kupony nevykupují. Barron se ptal, proč poštovní operace vypovídají něco jiného, než tvrdí Ponzi, jestliže skutečně obchoduje s miliony kuponů.

Ale novináři nebyli Ponziho jediný problém. Sám věděl lépe než kdo jiný, že takové podvody začínají dobře, ale končívají špatně. Můžete okrást osobu X, abyste vyplatili osobu Y, nakonec se celá věc zhroutí jako domeček z karet. Ponzi potřeboval únikovou strategii. Přemýšlel o tom, že se svou firmou vstoupí na burzu a výnosy z prodeje na burze použije na zaplacení dluhů. Dalším možným řešením bylo převzetí několika místních bank, z jejichž peněz by pak vyplatil věřitele. Nikdy se k tomu nedostal. Reportéři deníku Post se nevzdávali, až nakonec vyšťourali Ponziho fotografii z vězení v Montrealu.

Aby toho nebylo málo, Ponziho firmu opustil člověk zodpovědný za PR a v Postu uveřejnil článek o tom, že Ponzi je na mizině. Po dohodě se státními orgány začal Ponzi vyplácet investory. Vrátil celkem tři miliony dolarů, ale samozřejmě neměl dost peněz, aby dostál všem svým závazkům. Když se na celou věc podíval auditor, prohlásil, že Ponzi má aktiva v hodnotě tří milionů dolarů a pohledávky ve výši sedmi milionu dolarů. Na auditorovo oznámení o tom, že mu tedy chybí čtyři miliony dolarů, Ponzi prý odpověděl: "Božínku, tak to asi znamená, že nejsem solventní."

Předtím, než se vydal do rukou policie, byl v rozhovoru pro tisk tázán, jestli chce něco veřejnosti sdělit. Ponzi řekl: "Veřejnost dostane přesně to, co si zaslouží, nic víc, nic míň." Dokud budou existovat lidé hledající cesty, jak rychle zbohatnout, Ponziho systém bude mít vždy úspěch. Cirkusový principál P. T. Barnum se nemýlil, když prohlásil, že "každou minutu se někde narodí nějaký mamlas".

Ponzi strávil ve vězení více než deset let. Když byl propuštěn, žena se s ním rozvedla a vláda ho deportovala do Itálie. Zemřel v Brazílii v nemocnici pro chudé v roce 1949. Jeho majetek odhadli na 75 dolarů. A pak, že podvádět se vyplatí.

Autor/ři:

Stránky projektu iHNed.cz připravuje Economia OnLine. ISSN 1213-7693.
Copyright © 1996-2002 ECONOMIA a. s., člen skupiny Dow Jones - Handelsblatt. Informace o inzerci zde.